… Mnoho dospělých o těchto věcech s dětmi nerado hovoří, protože si myslí, že děti tak složitým záležitostem nebudou rozumět nebo se budou bát, když se bude mluvit o nemoci, bolesti a smrti. Děti jsou však od přírody bystré. Dokážou ve svém životě vidět smysl a souvislosti a jejich pohled je pozitivní a optimistický. Jsou také schopny těmto věcem porozumět, jestliže jsou podány jednoduše.
Při svých rozhovorech s dětmi, i čtyři nebo pět let starými, jsem zjistil, jak vhodné je užití podobenství. Když chci dětem vysvětlit smysl a vývoj života, použiji následujícího vzoru nebo nějaké jeho obměny, podle věku a rozumových schopností dítěte.*
„Začátek života prožijeme v maminčině bříšku a nejdříve jsme docela malí – tvoří nás jediná drobná buňka. Buňka se pak dělí, my se zvětšujeme a rostou nám různé části těla – hlava, oči, uši, nohy, ruce a zbytek těla. A jak čas plyne, jsme úplnější a úplnější, až nám je osm nebo devět měsíců. Teď si představte, že v bříšku žijí malincí lidé, ti si povídají
o děťátku, které tam roste, říkejme mu třeba Honzík a těm malým lidem človíčci z bříška.
Človíčci žili v bříšku celý svůj život a viděli i jiné děti, které tam rostly jako Honzík.
Jednoho dne, když je Honzíkovi devět měsíců, je jeden z človíčků velmi smutný a říká: „Jsem dneska moc nešťastný. Víte, mám Honzíka rád, a teď je Honzíkovi devět měsíců a brzy umře. Proto jsem tak nešťastný.“
„Ale já myslel, že za světem bříška je ještě jiný svět,“ říká jeden obyvatel bříška, „a myslím si, že až tady Honzík umře, půjde do dalšího světa.“
„To jsou všechno výmysly,“ říká třetí z nich. „Nic takového jako další svět neexistuje. Nemáme pro to žádný důkaz. Nikdo se ještě nevrátil, aby nám o něm pověděl. Musíme být rozumní. Žádný jiný svět není.“
K rozmluvě se připojí čtvrtý človíček a říká: „Já jsem slyšel, že v dalším světě jsou hory, řeky, oceány a stromy a spousta jiných krásných věcí. Je tam slunce a měsíc a světlo a záře. Musí to být báječné, slyšel jsem dokonce…“
Přeruší ho však jiný človíček, který řekne: „To jsou všechno výplody tvé fantazie. My jsme žádné takové věci neviděli a to znamená, že žádný další svět není.“
Zatímco se hádají, Honzík umře – ale umře doopravdy? Ano, v určitém smyslu umře, ale zároveň se narodí do jiného světa, světa, ve kterém všichni žijeme. Narození a smrt jsou vlastně totéž. Umí–ráme ve světě bříška a rodíme se do tohoto světa.
A podobné to bude, až zemřeme na tomto světě a narodíme se do jiného světa, do světa duchovního, který je mnohem krásnější, veselejší a dokonalejší než náš svět.
Teď se možná zeptáš, proč musíme žít nejprve ve světě bříška. To je jednoduché. Maminčino bříško je pro nás tím nejlepším místem, kde můžeme růst a připravovat se na tento svět. Stejně tak je tento svět pro nás nejlepším místem, kde můžeme růst
a připravovat se na život v dalším světě. Jestliže budeme v tomto svém životě řádně růst a dospívat, bude naše duše zdravá, až zemřeme a narodíme se do dalšího světa, a pak budeme moci žít dál v mnoha příštích světech, které Bůh stvořil.“
Děti obvykle na takové vysvětlení reagují velice kladně a podle svých rozumových schopností si smysluplně a realisticky dokážou vytvořit pojem smyslu života a životních dějů.
----
* Za toto podobenství vděčím Písmům ‘Abdu’l-Baháa
(Z knihy Společnost bez násilí: dar našim dětem, jejímž autorem je psycholog Hossain Danesh)
#bahai
