Paní C. byla věřící, která před několika lety navštívila ‘Akká. Patřila k vyšší společenské vrstvě moderních a bohatých Newyorčanů. O ‘Abdu’l-Baháovi se dozvěděla na svých cestách do ciziny.
Vedla tradiční život, přesněji řečeno život, který ji příliš neuspokojoval. Byla upřímnou věřící, členkou jedné protestantské církve… Ale její náboženství jí moc útěchy nepřinášelo, ačkoliv se o to velmi snažila. Měla pochroumané zdraví, což bylo spíše způsobeno vyčerpaností z nedostatečné výživy než nějakou nemocí. Zvykla si žít v napůl melancholickém rozpoložení, ze kterého se ani moc nesnažila dostat. Horlivost, s jakou od ‘Abdu’l-Baháa přijala poselství Pravdy, ji téměř okamžitě zavedla do vězeňského města, kde jí zajímalo úplně všechno, ale ze všeho nejvíc ‘Abdu’l-Bahá.
Navykla si být v určitém duchovním rozpoložení nebo zanícení, což jí udržovalo ve stavu neustálého soužení. Každé ráno hned po probuzení strávila půl hodiny přemýšlením o povinnostech, které jí ten den čekají a o tom, jak by je měla všechny splnit. A pak o nich znovu přemýšlela půlhodinu každý večer před ulehnutím do postele, zarmoucená tím, že se jí nepodařilo do důsledku splnit vše, co si ráno předsevzala. Věřila, že právě toto je uctívání Boha. Byla až přehnaně zaměřená na své povinnosti, které si vždy zapisovala velkými tiskacími písmeny. Kdyby jí byl někdo řekl, že je její povinnost být v životě šťastná, nejspíš by ji to úplně vyděsilo.
Na začátku každého dne se členové ‘Abdu’l-Baháovy rodiny velmi časně setkávali ve velkém obývacím pokoji Svaté Matky, v němž byl podáván čaj nalitý do křehkých porcelánových šálků položených na skleněných podšálcích. A zatímco všichni tiše seděli a popíjeli čaj, nejmladší členové rodiny zpívali nízko položenými melodickými hlásky svaté verše. Bývával to velmi inspirující začátek dne. ‘Abdu’l-Bahá často hovoříval tak vroucně a radostně, že pak všichni odcházeli za svými rozmanitými povinnostmi s pocitem velikého štěstí. Paní C. si všimla, že ji tento Služebník Boží častuje vždy těmi stejnými slovy: „Buďte šťastná!“ Viděla, že s každým hovoří trochu jinak. Ale jí nikdy nezapomene říct: „Buďte šťastná!“
Moc ji to trápilo. Až nakonec poprosila Monever Khánum, Jeho dceru, aby se svého otce zeptala, proč jí vždy říká právě tohle. Když tuto otázku ‘Abdu’l-Baháovi položili, otočil se na paní C. a se svým typickým zářivým úsměvem jí odpověděl: „Říkám vám, abyste byla šťastná, protože pokud nejsme šťastní, nemůžeme poznat duchovní život!“
Paní C. byla ohromená. S nárůstem jejího zoufalství zmizela veškerá její ostýchavost. „Ale co to znamená duchovní život?“ vykřikla. „Slýchávám o něm od narození, ale nikdo mi nikdy nevysvětlil, co to je!“
‘Abdu’l-Bahá na ní znovu pohlédl tím svým kouzelným úsměvem ve tváři a laskavým způsobem řekl:
„Získávejte Boží vlastnosti, pak poznáte duchovní život.“ To bylo vše. Ale pro paní C. toho bylo ažaž. Začala pátrat: Co tím myslel? Jaké jsou to ty Boží vlastnosti? Jistě to musejí být vznešené vlastnosti jako láska, krása, štědrost, spravedlnost a podobně.
Tato duchovní hádanka úplně pohltila její mysl, přemýšlela o ní celý den. A po celý den byla šťastná.
Ani na chvilku přitom nepomyslela na své povinnosti. A přesto, když nadešel čas jejího večerního zúčtování, nezdálo se, že by některou z nich zapomněla udělat.
A potom to začala chápat. Kdyby byla pohroužena do duchovních myšlenek, ony by se pak úplně samozřejmě přeměňovaly v činy. A její dny a noci by byly zality světlem.
Na toto Božské napomenutí, kterého se jí milostivě dostalo: „Získávejte Boží vlastnosti!“ už potom nikdy nezapomněla. A učila se poznávat duchovní život.
…
Při jiné příležitosti jí ‘Abdu’l-Bahá řekl tato slova:
„Paní C., až se vrátíte do New Yorku, hovořte s lidmi o lásce Boží. Lidé o Bohu mluví málo. Jejich rozhovory jsou plné malicherností a zapomínají mluvit o tom nejdůležitějším. Ale když s nimi budete mluvit o Bohu, budou šťastní a uvidíte, že Vám otevřou svá srdce. Často se stane, že se nebudete moci zmínit o tomto slavném Zjevení, kvůli tomu, jaké mají lidé předsudky. Přestali by Vás totiž poslouchat. Ale zjistíte, že s nimi vždy můžete hovořit o lásce Boží.“
(Přeloženo z knihy The Oriental Rose od Mary Ford)
