www.praha.bahai.cz
Roku 1948 dostal pan Ugo Giachery, Bahá´í italského původu, od Shoghi Effendiho zajímavý úkol – najít výrobce a dodavatele zlatých střešních tašek, kterými bude obložena kopule Bábovy Svatyně na hoře Karmel.
Pan Giachery měl již za sebou usilovné, avšak neúspěšné hledání v zemích severní Evropy, když se rozhodl pokračovat v hledání právě v Holandsku, zemi světoznámé výrobou keramických dlaždic.
V malé továrně ve Westravenu nedaleko Ultrechtu narazil obrazně i doslova na „zlato“. Továrna na výrobu střešních tašek a dlaždic byla založena roku 1844 dvěma bratry Ravesteynovými.
Továrna byla výjimečná tím, že v ní pracoval člověk, který experimentoval se zlatými glazurami, a její manažer neustále vyhledával nové výzvy a příležitosti, jak proniknout na nové trhy.
Pracovat se zlatem je vždy nesmírně finančně riskantní, pokud se dopustíte chyb, můžete velmi rychle zkrachovat. I továrny, které by bývaly měly potřebné „know-how“ se proto bály do projektu pustit. – Toto však naštěstí nebyl případ továrny ve Westravenu.
Manažer továrny, pan Robert de Brauw byl profesí chemický inženýr a usiloval o to, aby jeho továrna prosperovala. Panu Giacherimu řekl, že ještě nikdy nevyráběli zaoblené střešní tašky na kopuli – pouze rovné pozlacené ke svislému použití – ale že se o to pokusí.
Následovalo několik měsíců experimentování. Smlouva byla podepsána v Ultrechtu v září roku 1952.
Jedním z hlavních důvodů, proč se pan de Brauw do projektu pustil bylo to, že jeden z jeho zaměstnanců, pan Karel Bazuine, experimentoval s pozlacenými povrchy a zkoumal možnosti jejich využití ve venkovních prostorech.
Chemické vzdělání pana de Brauw se projevilo jako obrovská výhoda, neboť 3 ze 4 problémů byly chemického rázu (složení dlaždic, zlatá povrchová vrstva a glazurování), a ten čtvrtý se týkal fyzikálních vlastností materiálu, s čímž si pan de Brauw rovněž dokázal poradit.
Propočítat velikost a tvar každé jedné z 12.000 dlaždic byl téměř nadlidský výkon. Kopule je část koule, ohýbá se ve vodorovném i svislém směru, směrem dolů se narovnává do tvaru válce. Tvar a velikost každé jedné tašky tedy závisel na jejím budoucím umístění. (Nejspodnější dlaždice měly rozměr 188 krát 176 mm a ty na samém vrcholu 188 krát 70 mm.) Na pokrytí celé kopule bylo potřeba vymyslet a vyrobit na 200 různých tvarů a velikostí.
Při výpočtech bylo nutno vzít v úvahu i to, že se dlaždice po vypálení nepatrně změní.
Béžové hliněné tašky se vypalovaly celkem třikrát. Nejprve s průhlednou glazurou, podruhé opatřeny základním oranžovým nátěrem a nakonec po nanesení polevy z 15 procentního zlatého roztoku.
Když byly výpočty a přípravné práce dokončeny, výroba mohla začít.
Dlaždice byly ručně vytvarovány z hrnčířské hlíny (pravděpodobně za pomoci sádrových odlitků různých velikostí), následně vypáleny v obrovské kamenné peci a po nanesení polevy znovu vypáleny ve speciální smaltovací peci.
12.000 střešních tašek bylo do Haify dopraveno lodí na začátku roku 1953. První taška byla slavnostně položena o Rezvánu téhož roku a do srpna byly veškeré stavební práce na Svatyni dokončeny.
Zlaté střešní tašky z Westravenu vzorně sloužily svému účelu přes 50 let.
(Až do rozsáhlé rekonstrukce Svatyně v letech 2008 až 2011.)
/mpz/
(zpracováno podle článku 513 bwns)
Zajímavost:
Ačkoliv tašky působily dojmem jako by jedna druhou překrývaly, nebylo tomu tak. Každá dlaždice byla na horním konci užší než na spodním. – Směrem nahoru se zužovala z 10 na 6 mm.
