Je neděle, nádherný slunečný den. Většina lidí jej tráví venku. Na obloze není jediný mráček. Teploměr ukazuje příjemných 26 °C. Fouká osvěžující letní vánek, listí šumí, tráva a vše kolem nádherně voní. Ne každý ovšem má to štěstí volně se procházet na čerstvém vzduchu. Procházím se rozkvetlou zahradou a myslím na ty dvě ženy, které byly odsouzeny na dvacet let do vězení. Jejich jediným zločinem bylo to, že jsou Bahá´í a nechtěly se svojí víry vzdát.
Co tam asi celý den dělají? Jak tráví ten nekonečně dlouhý čas na ploše 5 krát 4 metry? Mohou jít někdy ven? Mohou se každý den umýt? Mohou se vidět se svými blízkými?
Jak to asi snášejí. Nejsou zoufalé? Smutné a nemocné? Nebo jsou opravdu šťastné, že mohou sloužit Bohu? A je to vůbec v takových podmínkách možné?
Americká novinářka Roxana Saberi, která byla z politických důvodů rovněž odsouzena k několika letům vězení v nechvalně proslulém Evinském vězení v Íránu, nám přináší svědectví ze setkání
s těmito dvěma Bahá´í ženami Mahvash Sabet a Faribou Kamalabadi odsouzenými na dvacet let do vězení. Píše o tom, jak na ni obě ženy zapůsobily a jakou jí byly inspirací nejen v každodenním životě za mřížemi.
V Evinském vězení
New York – Během doby strávené v neblaze proslulém Evinském vězení
v Íránu se novinářka Roxana Saberi setkala s několika spoluvězeňkyněmi, které jí dodaly sílu a byly jí inspirací k tomu, aby mohla čelit výslechům svých věznitelů a drsným vězeňským podmínkám.
Mezi tyto ženy patřily dvě uvězněné Bahá´í, Fariba Kamalabadi a Mahvash Sabet, se kterými paní Saberi počátkem roku 2009 sdílela jednu celu po dobu tří týdnů.
„Fariba a Mahvash mě z oněch vězněných žen, se kterými jsem se
v Evinu setkala, inspirovaly nejvíce,“ řekla paní Saberi v nedávném roz-hovoru. „Ukázaly mi, co to znamená být nesobecké, starat se více
o potřeby svého společenství a svého náboženství než o sebe.“
Paní Saberi, íránsko-japonsko-americká novinářka, která byla zatčena v Teheránu, si odpykávala zhruba měsíc ze svého osmiletého trestu za špionáž, když byla v květnu roku 2009 propuštěna, zjevně v důsledku mezinárodního tlaku…
Popis podmínek, kterým musejí tyto dvě Bahá´í ženy čelit, nám poskytuje vhled do závažné situace nespravedlivě vězněných v dnešním Íránu – situace, ve které se nacházejí nejen Bahá´í, ale i stovky, ne-li tisíce novinářů, aktivistek za práva žen, bojovníků za lidská práva a pokojných protestujících, kteří jsou v současné době v Íránu zadržováni.
Podle paní Saberi jsou obě Bahá´í ženy zavřené v malé cele o velikosti 5 krát 4 metry se dvěma malými pokovanými okny.
Nemají žádnou postel. „Musejí spát na dece,“ řekla paní Saberi. „Nemají ani žádný polštář. Srolují si přikrývku a tu použijí místo polštáře. Jako prostěradlo používají svůj čádor.
Podlaha je z betonu, pokrytá jen tenkým hnědým kobercem, vězňové mívají často bolesti zad a pohmožděniny z toho, jak na ní spí.
„Koupelna je dole na chodbě a vězeňkyně musejí získat svolení, aby ji mohly použít,“ řekla.
Čas na cvičení byl rovněž omezený. „Když jsem byla s nimi, měly jsme dovoleno čtyři dny v týdnu na 20 až 30 minut chodit na zdí obehnaný betonový dvůr,“ řekla. „Dovolili nám osprchovat se a v ruce si vyprat oblečení jednou za tři dny.“
Ještě před tím, než s nimi začala sdílet jednu celu, byly obě ženy po určitou dobu drženy v samovazbě, kde neměly vůbec žádný přístup ke zprávám z vnějšího světa ani ke knihám – s výjimkou Koránu a několika islámských modlitebních knížek.
„Když jsem byla na cele s Mahvash a Faribou, snažily se dodržovat každodenní rutinu čtení knih, které byly ve vězení povolené, pravidelně sledovat televizní zpravodajství ve státní televizi, cvičit v prostoru cely
a modlit se,“ řekla paní Saberi.
Na základě své vlastní zkušenosti a znalosti situace v současném Íránu se paní Saberi domnívá, že jejich soudní proces bude pravděpodobně neveřejný, stejně jako byl ten její.
Vše nasvědčuje tomu, že kauzu s Bahá´í vůdčími představiteli považují jisté íránské úřady za „bezpečnostní“ kauzu a vážným problémem v Íránu je, že kauzy týkající se „bezpečnosti“ a „hrozeb vůči národní bezpečnosti“ bývají často politicky motivovány a natolik neurčitě, obecně a svévolně definovány, že nevinní obžalovaní mohou být považováni za ty, kteří se provinili.
Budou-li mít Bahá´í vůdčí představitelé štěstí, bude jejich případ přidělen soudci, který jim zajistí spravedlivý soudní proces. Avšak íránský soudní systém má mnoho nedostatků a je pravděpodobné, že jim bude těchto sedm Bahá’í představitelů muset čelit.
„Běžně se stává, že obžalovaným není dovoleno, aby se před soudním procesem formálně či soukromě setkávali se svým právním zástupcem, že jejich právní zástupci nemají adekvátní přístup k jejich spisům a že je právním zástupcům i obžalovaným bráněno v tom, aby si mohli prostudovat to, co obžaloba prohlašuje za ,usvědčující materiál‘.“
„Jejich práva byla porušována od samého začátku, což obnášelo držení v samovazbě, výslechy se zavázanýma očima a dlouhé měsíce bez umožnění kontaktu s právním zástupcem.“
Paní Saberi vyjádřila postoj těchto dvou Bahá´í žen takto:
„Domnívám se, že měly neustále na paměti, že jejich chování ve vězení může mít pro Bahá´í společenství dalekosáhlé následky. Jako by cítily, že to pro ně znamená zodpovědnost, ale zároveň i požehnání, něco, co jim dává sílu jít dál.“
